Vítězství s příchutí vlastní krve I.
5. 8. 2008
Poznámka: Zapomeňte na knihy o Harry Potterovi a jeho příběhu. V této povídce budou vystupovat jak nové, tak staré dobře známe postavy, ovšem s trochu jiným dějem. Dokonce i jména se budou lišit. Pokud se Vám nelíbí takto upravené prostředí raději povídku nečtěte! Najdete v ní incest, slash možná i tragický konec. Možná se zde objeví i pár na přání Yaoy-ky.
Vše patří J. K. Rowlingové!!!
Přeji příjemné počtení…
Čtrnáct let. Právě je to čtrnáct let od doby co se narodil půvabný mladík jménem Harry Potter. Právě slavil narozeniny s celou svou rodinou. Jeho kmotr Sirius právě otvíral šampaňské. Na stole se kupilo spousta narozeninových dárků od příbuzných a přátel. Kvůli této zvláštní příležitosti dorazil i speciální host, kterého Harry viděl moc rád.
Malfoy junior vstoupil do domu držící v náručí obrovský dárek. Harry ho přišel vesele přivítat. Jeho rodiče byly rádi, že jejich syn dokázal rozehřát i srdce rozeného Malfoye ovšem o Dracových rodičích se to říct nedalo. V soukromí mu to vyčítaly při každé příležitosti, ale na veřejnosti se k to mu vůbec nevyjadřovaly, jelikož si nepřály nějaký skandál. Koneckonců Potterovi jsou uznávaní kouzelníci. V poslední bitvě proti Voldemortovi výrazně dopomohli k vítězství.
Severus, který stále byl ve Voldemortových službách a dělal pro Brumbála špeha se s Jamesem Potterem smířil, samozřejmě za velkého úsilí ze strany Lily. Přesto se v lásce moc neměli. Ale i tak byl přítomen na této oslavě už jen z principu. Dnes se totiž měly slavit dvoje narozeniny. Nikoho, kdo to věděl, by to ovšem nenapadlo ani naznačit. Tato záležitost pro ně byla tabu.
Remus zrovna vysvětloval Hermioně původ a historii kentaurů. Ron se zas společně s dvojčaty zabavoval drážděním Charlieho a Percyho. Když se to vezme kolem a kolem byla to velice příjemná rodinná oslava, kdyby na ní ovšem nechyběl důležitý účastník. A všichni kdo si toho byli vědomi to hlodalo v koutku duše, i když se snažili sebevíc ignorovat ten hlásek plný výčitek, pořád tu byl a připomínal jim jak je svět krutý.
,,Co sis přál Harry?“ vybafl na něj Ron hned jakmile sfoukl svíčky na dortu upečeném paní Weasleyovou.
,,To se přeci neříká.“ usmál se na kamaráda. Z ničeho nic však nastal pořádný rozruch o který se postaraly dvojčata celá od jakési modré, vazké tekutiny , která byla poseta červenými srdíčky, střípky a barevnými stužkami.
,,Fajn. Tak to se nepovedlo.“ zamumlal Fred a George souhlasně přikývl.
,,Příště normální mudlovský konfety a ne tenhle marťanském sliz.“ upřesnil George a vzápětí prskl když mu ta šílená hmota začala stékat po nosu.
***
,,Co chceš Malfoyi?!“ prskl na šlechtice mladík pohodlně rozvalený v křesle. Nohy ledabyle přehozené přes opěradlo křesla.
,,Co myslíš?“ ušklíbl se Lucius a přejel rukojetí své vycházkové hole ve tvaru rozevřené hadí hlavy po chlapcově stejně mířící k rozkroku.
,,Zapomeň. Nemám zájem.“ odbyl ho bez jakéhokoli náznaku emoce.
,,Ber to jako můj dárek k dnešnímu významnému dni můj malý svěřenče.“ hadí hlava už se dostala až k pásku kalhot za který se zahákla svými ostrými zuby.
,,Za prvé nejsem tvůj svěřenec. Za druhé nesnáším dárky. Za třetí právě tu mám něco rozdělaného.“ kývl ke knize ve svých rukou a ani při tom pohybu nepřestal klouzat očima po stránce. ,,A za třetí, pokud se nedokážeš ovládat a musíš ho okamžitě do někoho strčit řekni si Dracovi. Jsem si jistý, že buď on nebo jeho milenec ti s velikou radostí podrží.“ dál si nevzrušeně četl.
Luciusem jímala zlost nad mladíkovou lhostejností vůči jeho osobě. Přitlačil na vycházkovou hůl tak silně, aby hadí zuby projely jemnou kůží, ale to neměl dělat. Ve vteřině se chlapec vymrštil ze svého místa. Strhl Mylfoyie pod sebe opírajíc ho o opěradlo na němž ještě před nedávnem sám pohodlně ležel a k hrdlu mu tiskl ostrý nůž. Aristokrat ani nestihl vytáhnout hůlku ze své vycházkové hole.
,,Jaká potupa být zabit mudlovskou zbraní.“ díval se mu do šedomodrých očí ve kterých se odrážel částečně vzdor i překvapení ne-li přímo šok.
,,Možná, ale jestli to uděláš a zjistí to Mistr vyletí z kůže!“ pokusil se o slabý protiútok.
,,Myslíš? Naopak. Mistr miluje způsob jakým zabíjím.“ zarazil se a hned na to lehce pousmál. ,,Vlastně- tak často přece nezabíjím, ne? To oni sami chtějí zemřít.“ usmál se na blonďáka a sehnul se tak blízko až se skoro dotýkali rty.
Lucius moc dobře věděl co dělá se svými oběťmi a rozhodně se nechtěl dostat na jeho seznam jako jeden z mnoha. ,,Za to by tě Mistr nepochválil.“ hlesl chabě.
,,Možná. Zjistíme to?“ přitlačil na dýku tak, že prořízla kůži, ze které posléze vytekl rudý pramínek pro který se sklonil a mlsně slízl.
,,Danieli pust mě.“ snažil se nasadit autoritativní hlas, i když mu to moc nešlo. Ono, když máte u krku ostrou čepel, kterou vás chce podříznou masový vrah bez jakýchkoli zábran, moc odvahy asi nemáte.
,,Myslel jsem, že sis chtěl pohrát?“ povytáhl tázavě obočí.
,,Zrovna takhle jsem nemyslel.“ stěží ovládl svůj hlas.
Na odpověď jen pokrčil rameny a ustoupil. Lucius si hned sáhl na poraněné místo. Vražedně vzhlédl od zkrvavených prstů k Dannymu, který ho pozoroval s výsměšnými plamínky v očích. Hoch se k němu bez obav otočil zády a vyšel z místnosti. Chtěl být sám, nikým nerušen a takovýchto míst bylo na tomto panství mnoho. Ovšem nejraději vysedával vedle chrličů na střeše ztemnělého zámku či na jedné z nejvyšších teras, kam lidé moc nechodily, protože tam nebylo zhola nic a kochat se výhledem na krajinu skládající se převážně z černých lesů mohly i z dolních pater. Ale bylo to spíš vzhledem místa než-li potřebnou námahou, kterou by musely vynaložit.
Vystoupal po širokých schodech v hlavním sále, prošel kolem několika místností, povětšinou měly zaměření na výcvik v černé magii, laboratoře na výrobu lektvarů nebo zaprášené knihovny, a postupoval do vzdálenějšího křídla hradu, kam by se ostatní Voldemortovi přisluhovači mající ,,úroveň“ nikdy nevydaly.
Došel až k rozvrzaným dveřím za nimiž se skrývalo točité schodiště severní věže zámku. Člověk se až bojí stoupnout na ztrouchnivělé dřevo, aby pod ním neprasklo. Danny se ale vůbec bát nemusel. Nejenže byl lehounký jako pírko, za což si ho Lucius povětšinou dobíral, ale především kudy prošel tam zanechal alespoň kapku magie.
Danny používat magii tak často, že už to ani nevnímal. Byl to pro něj reflex. Od obyčejného využití telekineze, aby si mohl přivolat věci rovnou do rukou z pohodlné vzdálenosti až po takové maličko jako bylo třeba zvláčňující kouzlo, které používal na své rty, aby mu za zimy uprostřed těchto ledových zdí nepopraskaly. Jednoduše, používal kouzla tak kde by to ostatní kouzelníky ani nenapadlo. Občas to ani nebyly přímo kouzla, ale jen lehký dotek čiré magie řízené jeho vůlí a zformovaná do určité podoby pouhou myšlenkou. Ano, Danny byl velice šikovný mladý kouzelník a dosáhl všeho co chtěl.
Po náročném výstupu stanul před dalšími zastaralými dveřmi prožranými vším živým i neživým co jen mělo chuť se zakousnout do dřeva. Místnost byla velice podobná jakémusi podkroví. Možná by bylo i mudlovské, jen si stačilo domyslet zaprášeného houpacího koníčka, pár barevných míčku a bedny s knihami a harampádím. Bylo zvláštní, že věž z venku vypadá oválně, ale uvnitř má ve skutečnosti běžný obdélníkový tvar. Opět jedno z příjemných kouzel tohoto zámku.
V takovémto místě by zdejší osazenstvo jen těžko chtělo strávit byť jen pouhou chvíli. Ale Danny to tu měl rád. Možná proto, že jedině zde si právě mohl domyslet letadýlka zavěšená na trámech, dětskou trumpetu, panenku sedící na židli a různé podobné hračky, kterými se tak rády obklopovaly malé děti. Možná mu to připomínalo ještě dobu, kdy měl rodinu, i když o tom by se dalo pochybovat, protože už odjakživa žil mezi Smrdijedy.
Nebo snad kvůli pocitu bezpečí a lásky, kterým se mu zoufale nedostávalo, ale to by si nepřiznal i kdyby byl pod Cruciatem. Možná sem chodil kvůli těm imaginárním hračkám, které mu dávaly hřejivý pocit u srdce. Kdo ví. Ale je jisté, že to tu miloval. Když se občas brzy ráno vzbudil vyběhl sem nahoru a pozoroval odsud východ slunce pod kterým se už ani ty lesy nezdály tak temné. A pak když se posadil doprostřed místnosti zalité načervenalým zlatem měl pocit, že žije v úplně jiném světě.
Po pravé straně od dveří byly tři barokně tvarovaná okna spojená v jedno zakrývající většinu zdi. To prostřední, největší otevřel a prošel jím na terasu. Byla vystavená jen z hrubých kamenných kostek a zábradlí tam nebylo žádné. Spíše taková nízká hradba. Sedl si na ni. Jedno koleno přitáhl k tělu druhé jen tak svěsil přes zeď. Možná nebezpečné, ale tady se zase nevědomky uplatnila jeho magie.
Zahleděl se na úplněk rýsující za lesy, tak byly i nejasně vidět hvězdy, ale nad sebou měl jen šedé mraky zvěstující, že dnešní noc bude velká zima. Přivřel oči jakoby vzpomínal. Od úst mu stoupaly bílé obláčky, jak bylo v okolí oproti jeho dechu chladno. Šeptal slova, která by nemohl slyšet nikdo ani kdyby tu seděl s ním. Zpíval píseň o které ani nevěděl odkud ji zná.
You lie, silent there before me.
Your tears, they mean nothing to me,
The wind howling at the window,
The love you never gave,
I give to you,
Really don't deserve it,
But now, there's nothing you can do.
So sleep, in your only memory
Of me, my dearest mother...
Komentáře
Přehled komentářů
sugoi!!!rychlo novy diel!!!
!!!
(Hanka, 7. 8. 2008 21:56)
teda, tá yaoi-ka sa má... rozkáže a my píšeme... *smiech* teda, akje to tá istá osoba.... = DD
ale inak je to skvelé!!! už aby bol další diel!!
*skáče nadšením*
(YuRi-HiUr, 6. 8. 2008 12:13)ANO ANO ANO KONEČNĚ- tak kdy bude další díl
=0)
(Teressa, 13. 8. 2008 1:49)