,,Liane, tak tady ji máš,“ řekl mladý muž s rozcuchanými vlasy, dlouhými až po lopatky.
Přiléhavé tmavé tričko, černé, potrhané kalhoty do zvonu a plášť s vysokým límcem stejné barvy dělali z jejich nositele temný stín, který v sobě skrývá touhu po krvi a zabíjení. Byl to nezkrotný přízrak ničící vše, co by mu chtělo odporovat. Jen jediný muž ho dokázal ovládat. I když "muž" se tomu stvoření nedalo říkat, protože měl podobu nanejvýš čtrnáctiletého chlapce.
   Vláčel za sebou nějakou blondýnku. Měla svázané ruce i nohy v ústech roubík, kdyby se náhodou probrala z mrákot a chtěla začít křičet - což ovšem bylo naprosto zbytečné, protože tady v polorozpadlém zámku by ji nikdo neslyšel a on by ji rychle umlčel. Hrubě ji hodil na postel a přešel k oknu, u kterého stál onen chlapec drobnější postavy s kratšími, světlými vlasy. Vlastně se ta barva ani nedala pořádně definovat, ve stínu jakoby to byla matně hnědá až kaštanová protkaná černými pramínky, naproti tomu na světle čistá blond.
   Hoch se k němu otočil, pak jeho pohled sklouzl na ženu ležící na posteli.
,,Děkuji, můj drahý příteli,“odpověděl zdvořile.
Mladík ovšem vlastně nebyl jeho přítel, jen sluha - pouhý nástroj konající vůli svého pána. Udělá pro něj cokoli, loví, zabíjí ... prostě koná vše, co by si on jen mohl přát. Přece jen je Marcus jeho dlužníkem.

   ,,Ale, ale! Kdopak se nám to tu toulá sám uprostřed noci?!“ starší zarostlý muž s nožem v ruce se k němu přiblížil na nebezpečně krátkou vzdálenost.
Byl to nejspíš vůdce té party, ostatní postávali vzadu a krutě se usmívali. Věděli, co bude následovat a dost se jim to zamlouvalo. Jeden z těch otrhanců se dostal až za něj, chytil ho za ruce a zkroutil mu je za záda tak, že se nemohl bránit. Tohle vážně nebylo fér. Snažil se mu vykroutit, ale jeho marný pokus o vysvobození přerušil pocit ostří na jeho kůži. Tohle je asi vážně konec. Před očima se promítl celý jeho život. Ač nebyl příliš šťastný, alespoň BYL, jenže teď už nejspíš není cesty zpět.
Smířlivě čekal, až mu nůž projede srdcem nebo jiným životně důležitým orgánem. Jen se modlil, aby to bylo rychlé a bezbolestné. Pak už před sebou viděl jen tmu. Nic necítil. Byl uprostřed nicoty. Nevnímal čas, pokud ovšem nějaká existoval… A pak...
  Vysoký bílý strop, nádherný skleněný lustr, sametové přikrývky a nebesa obrovské postele. Tak tohle je nebe? Ne, to určitě ne - při všech těch hříchách, co mám na svědomí, by to mělo být peklo. No, rozhodně si nemám nač stěžovat, je to tu pohodlné a příjemné. My hříšníci se máme dobře jen co je pravda.
   ,,Líbí se ti to tu?“ vytrhl ho ze zamyšlení neznámý, jemný hlas.
Otočil se tam, kde stála postava… byl to ještě chlapec.
   Stál tehdy na stejném místě jako teď...

,,Půjdu do města, Liane,“ oznámil mu.
Nemusel vidět, jak jeho Pán vysává krev z nějaké bloncky, dal by přednost něčemu jinačímu.
,,Dobrá,“ odpověděl hoch svým sametovým hláskem.

Marcus bloudil temnými ulicemi a přemýšlel. Představoval si, jak se Lian sklání nad tou holkou. Pomalu ji odhrnuje vlasy. Dívá se na její tvář. Rukou něžně přejede po jejím boku a pak se jeho tesáky pomalu noří do jejího sametového krku. Rty rudé od krve...
   Přestaň! Mučíš sám sebe! napomenul se. Proč tě vlastně tak nervuje, že on saje nějakou ženskou? Vždyť ji ani nezná. Nemůže mezi nimi nic být a i kdyby třeba bylo, tak tobě to může být upřímně jedno!
   ,,Nechceš si šoupnout?“ zeptala se ho jedna z prostitutek, kterých bylo po celém městě plno.
Byla krásná. Nemohlo ji být víc jak třicet. Hnědé vlasy divoce rozhozené na ramenou, červené šaty s černými krajkami a velmi upnutý korzet, který zvýrazňoval už tak výrazná ňadra z ní dělali velmi přitažlivou ženu. Marcus si ovšem takových nicotných věcí nevšímal.                                      
Zavedl ji stranou, tam, kde je nikdo nemohl vidět. Ovšem ne kvůli tomu že by se s ní chtěl pomilovat. Jeho víc než to vzrušovala představa krve. On potřeboval krev, ale ne tak jako Lian. Ne, on chtěl cítit něčí bolest, slyšet něčí křik a vidět něčí krev. 
   ,,Tak nádherného zákazníka sem ještě neměla.“ odvětila a sjela mu rukou pod plášť.
To už ,ale Marcus neslyšel. Nevnímal okolí. Ani ruce kolem pasu, ani její hlas. Cítil jen touhu ji zabít. Pomalu a bolestivě.

   ,,Co se to s tebou děje Marcusi,“ povzdechl si chlapec a díval se skrz okno na noční město. Někde tam byl i on. Všiml si, že je poslední dobou nervózní, ale nevěděl proč. Jak ho tak zná vrátí se až ráno. A za pár dní bude v novinách článek ŘEZNÍK OPĚT UDEŘIL. Už si zvykl na jeho koníčka. Samozřejmě zabíjení lidí je jeho přirozenost, ale stejně doufal, že jeho lidská část ho zachrání. Že by přece jen jednoho dne mohl dojít odpuštění a stát se opět člověkem. Věděl, že by to znamenalo jeho odchod. Navrátil by se zpátky do normálního života a oni by se už nevídali. To by ho sice mrzelo, nejspíš mu přirostl k srdci víc než předpokládal, ale stejně by to tak pro Marcuse bylo lepší.
   ,,Dlouho jsme se neviděli, Liane!“
Ten hlas znal a nenáviděl ho. Neotočil se. Věděl, kdo za ním stojí.
,,Co ode mě chceš?“ zeptal se, jako kdyby se nic nedělo.
,,Upřímně, od TEBE nic. I když je to v podstatě také tvoje věc.“
Slovo věc nově příchozí přímo vyplivl.
Aha. Tak o TOHLE jde, pomyslel si Lian. ,
,Mohu se zeptat co od něj chceš? A proč zrovna od něj?“
,,Co od něj chci, je v podstatě to samé jako to, proč to chci zrovna od něj.“
,,Drahý Michaeli, pokud proti tomu nebude nic mít Marcus, nebudu mu stát v cestě.“
,,Chladný jako vždy. Škoda, těšil jsem se na náš společný souboj. Víš, mám takový pocit, že Marcus by mi nechtěl… vyhovět a proto musím použít donucovacích prostředků.“
Donucovací prostředky? Lian se konečně se uráčil otočit…

   ,,Jsem doma!“
Marcus chvíli hledal Liana. Ale nikde nikdo. Odvážil se tedy vejít do jeho ložnice. Na posteli našel jen tu blondýnu, kterou Lianovi včera přinesl. Je to zvláštní, Lian přece nikdy neopouští zámek.
Pak jeho zrak padnul na lístek ležící na stole.
  
Dokud budeš dělat, co ti řeknu, bude tvůj Pán v bezpečí.
Přijď dnes o půlnoci na náměstí.